Pouto krve-6. kapitola

27. srpna 2009 v 17:55 | alexeja |  Kapitolovka HP-Pouto krve
Tak a tady máte konečně slibovanou kapču! Doufám, že se čekání vyplatilo, i když mě samé to připadá trochu divné, zvlášť jak jsem popisovala to mučení, ale vám se snad bude líbit Jinak kapču věnuji Ar-lee (Už jsem našla papírek s heslem, brzo odepíšu) společně se slibem, že v další kapči příjde rozuzlení ve kterém bude konečně vidět její role!

6. Bolest (Adeline)

"Ahoj, Reme." Ozvalo se kousek ode mě.

Otočila jsem a spatřila jak k nám jde nějaká hnědovlasá dívka.

"Ahoj, Monno." Řekl Rem trochu roztřeseně.

Ta dívka jako by to viděla se zlomyslně usmála. Všimla jsem si, jak se při jejím méně na ni otočili všichni poberti a nenávistně na ni hleděli. Kdo je tahle Monna a zdá se mi to, nebo z ní má Remus strach?

"Potřebuješ něco?" Zeptal se pak už klidně a já usoudila že se mi to zřejmě jen zdálo.

"Ne, jen jsem ti chtěla říct že tuhle v noci o úplňku se mi tobě zdál sen…" Její hlas byl sladký, podle mě až moc.


Rem zbledl.

Na okamžik se v jeho očích mihl stín strachu a nenávisti a vypadalo to, že zřejmě ani neodpoví. Místo toho se mu z hrdla vydralo podivné zaskučení.

"Tak nic no, určitě si ještě popovídáme, tak se měj….vlčku!" Zašklebila se, zamávala dokonale
upravenými prsty a odešla na opačný konec stolu.

"Vlčku?" Projevila jsem nechápavost nad jeho oslovením.

Rem ale jen pokrčil rameny a podíval se do jídla. bylo mi jasné, že mi něco tají a taky to, že mi to hned teď neřekne, snad časem jo. A nebo to z něj prostě dostanu. Na okamžik se mi před očima mihla vzpomínka na přesvědčovací metody Brellů a udělalo se mi nevolno.

Zbytek večeře proběhl v klidu…No, jak jen se klidu říkat dá. Rem se uklidnil, Sirius se konečně přestal hádat s Ajvitou (ta hádku ukončila tím že mu řekla že je kripl prvního stupně a důstojně odkráčela sednout si pokud možno co nejdál od něho), James si s kapsy vytáhl zlatonku a mezi jídlem si s ní pohrával a Petr..Ten se ničemu než-li jídlu pro jistotu nevěnoval.

Při takovém zvláštním klidu jsem si dovolila pár pohledů. První směřoval na Zmijozelský stůl. Čekala bych, že budou Zmijozelští naštvaní, jelikož jsme jim já i (k mému překvapení) sestra udělali čáru přes rozpočet, ale oni vypadali spokojeně. Všimla jsem si, jak si s něčím Black (Regulus) pohrává v ruce a šklebí se u toho. Potom mu to ale Malfoy vytrhl z ruky a já bych přísahala že v té jeho sáhodlouhé řeči kterou k němu vedl jsem slyšela své jméno. Nesmysl, na tu dálku bych to nemohla slyšet..Jen se mi něco zdálo! Přesvědčovala jsem sama sebe, ale právě v tu chvíli zvedl Rem hlavu a probodl mě tajemným pohledem. Už jsem si stěžovala, jak moc mi leze jeho všímavost na nervy?

Možná proto jsem radši pohled vrátila zpátky k talíři a zvedla ho až tehdy, když jsem si byla jistá, že si Rem o něčem zapáleně povídá se Siriusem. Tentokrát můj pohled směřoval k Nickol, překvapilo mě, že vypadala…Šťastně? Je možné, že by Nickol vážně patřila do Mrzimoru.

Snad ano..
Ani jsem si sama neuvědomovala, jak moc jsem potom toužila….
______________________________

Po večeři nás prefekti ( v našem případě jen Remus, ta prefektka..ehm….jo, Lily Evansová byla nemocná) odváděli na kolej. Byla jsem strašně zvědavá, jak to u nás bude vypadat. V Kruvalu bylo vše laděno buďto do černé, nebo tak odporně hovnově hnědé, že mi připadalo, že ať bude kolej vypadat jak chce, určitě bude lepší než Kruval. Šla jsem se Siriusem a s Jamesem až úplně vzadu a mezitím co mi oni vyprávěli o své pověsti nepřekonatelných průšvihářů, všimla jsem si že kousek od nás stojí Nickol.

A nestála tam sama, stál u ní ten malý stupidní Black, držel ji za ruku a hladil po tváři, kde se jí rýsovaly modřinky. A podle výrazu Nickolininy tváře bylo poznat, že ne zrovna jemně. Nemohla jsem tu jen tak zůstat a dívat se na její zmučený výraz. Otočila jsem se a vyrazila k nim, ale Siriusova ruka obmotaná kolem té mojí mi zabránila abych v chůzi pokračovala. Pomalu a neochotně jsem se na ně otočila, v obavách, že mi budou chtít zabránit v tom, abych tam šla.

"Jdeme s tebou!" Řekl jen Sirius a tak jsem se Siriusem na jedné straně a s Jamesem na druhé vydala k páru kousek od nás.

Vyprovázel nás Remusův pohled.

Došli jsme až k nim, aniž by si nás v tom chumlu všimli. Všimla jsem si, že Regulus tře Nickolininu tvář velmi prudce a že ona jen sípe bolestí. Tem malý hajzl zase chtěl přitlačit svou rukou na její tvář, ale Siriusova ruka mu to nedovolila. Regulus se prudce otočil, ale když nás spatřil jen se ušklíbl.

"Ách, mi jsem se dlouho neviděli, viď bratříčku? Mezitím jsi si našel další kamarádku, další špínu, tentokrát ale s čistokrevným rodem, že by nevěsta?" Pronesl Regulus chladným hlasem a Sirius vypadal, že mu asi vystřelí mozek z hlavy.

"Ty jsi si taky jednu našel, že?" Zasyčel nakonec.

"Áh, myslíš Nickol, ta by byla jako moje nevěsta velmi šťastná viď? Ale prvně se musí poučit, co může a co ne, viď Nickol?" Kývl hlavou k mojí sestře která se snažila předstírat, že neexistuje.

Ta jen kývla, ale do očí se mi nepodívala. To mě ranilo. Copak ona není ráda že jsem tady? Copak pro ni to nic neznamená? Copak ona se nechce změnit? Věděla jsem, že jestli tu budeme ještě chvíli, Sirius se na Reguluse asi vrhne a já začínala litovat, že jsem se jí snažila pomoct. Ona o ni zřejmě nestála. Proto jsem chytla Siriuse za jednu ruku a Jamese za druhou a táhla je zpátky k Nebelvírským, kteří se už začínali vzdalovat. Oba se chvíli vrtěli, ale nakonec se mnou souhlasili, že bude lepší už jít.

"Počkej v noci!" Slyšela jsem ještě jak na mě Regulus syčí a v odpověď jsem zvedla prostředníček.

Toho jsem se nebála, jak by se mohl Zmijozel dostat v noci do Nebelvírské koleje?
______________________________

Společenská místnost nezklamala. Byla tak nádherná a útulná, jak Kruval být nikdy ani nemohl. A-to jsem si musela přiznat- ani můj domov. Domov? Tohle slovo vlastně ani neznám, vždyť domov to je milující rodina a něco, v čem se můžeš cítit bezpečně-a to bylo v sídle Brellů to poslední, co jsem tam kdy cítila.

Na pokoji jsem byla zatím se dvěma děvčaty-obě už jsem znala. První byla ta hnědovláska, Monna, co tak zvláštně oslovila Rema a druhá byla Ajvi-dívka z klubu nenávidím Blacka. Abych řekla pravdu, ani jedna neprojevila o mou osobu nějaký velký zájem. Ajvi se mnou sice prohodila pár slov, ale bylo vidět, že když jsem prohlásila, že Sirius patří mezi pár nejlepších lidí na světě které jsem kdy poznala, zařadila si mě do kolonky Blackovy tupé obdivovatelky, aniž by věděla, že k Siriusovi mě neváže tupá závislost, ale nenávist k čistokrevným a téměř bratrské pouto. Už jen představa, že by jsem spolu něco měli-já a Sirius-byla vážně směšná.

Ta druhá-Monna-ta v pokoji měla sice kufry, ale do samotného pokoje vlastně vůbec nepřišla. Můj dotaz na ni byl odbyt Ajvitiným odfrknutím.

"Je zřejmě na návštěvě." Odtušila chladně.

"Pánské." Dodala když viděla můj zmatený výraz a já už se neptala.

Ale i přesto všechno jsem byla tak neskonale šťastná že jsem právě tady-v Nebelvíru. Že nejsem ve Zmijozelu. Zároveň jsem ale byla hodně unavená- z části za to mohlo matčiné ranní mučení, z části náročná cesta-takže jakmile jsem se dotkla hlavou polštáře, spala jsem jako dřevo.

Nevím přesně kolik bylo, když jsem na tváři ucítila něčí ruku, která mi zabránila v tom, abych mohla křičet. Prudce jsem otevřela oči, ale byla příliš velká tma na to, abych dokázala rozeznat postavu stojící přede mnou. Cítila jsem, jak mi něco vtiskla do ruky a pak uskočila. Chtěla jsem se nadechnout a začít křičet, ale náhle jsem ucítila jak se, se mnou točí svět a to známé trhnutí v pupíku.

Přenášedlo! Proběhlo mi hlavou hrůzné poznání.

Dopadla jsem na studenou zem, před očima jsem měla mžitky a žaludek nebezpečně vyskakoval z místa a hrozilo, že bude mít tahle zem nový pestrobarevný koberec. Ale tuhle zem přece znám…Sídlo Brellů? Domov? Nechápala jsem, ale jedním jsem si jistá byla. Tohle byl nepochybně náš příjmací sál, ale co tu dělám já?

"Nebevlír.." Uslyšela jsem za sebou chladný hlas, při kterém mi tuhla krev v žilách.

"Ano máti, Nebelvír." Přinutila jsem se mluvit klidně a pomalu se otočit.

U točitého zábradlí našeho schodiště stála má matka. Na sobě měla zelenou noční košili se stříbrným hadem na boku a přes sebe přehozený průsvitný župánek. Blonďaté vlasy, jindy tak pevně svázané v dokonalém účesu dnes byly rozpuštěné a dosahovaly jí až do půlky zad. Ač jsem matku nenáviděla jak jsem chtěla, něco jsem si přiznat musela. Má matka byla krásná, velice krásná. Snadno si k sobě mohla najít dalšího, čistokrevného (samozřejmě) druha a nám otce. Ale ona o to nestála. Ve světě čistokrevných se jen málo která svobodná žena dokázala prosadit. Má matka to dokázala. Dokázala se stát posluhovačkou Temného pána, dokázala vést naše rodinné podniky, dokázala si vydobít místo v ministerstvu. Když dokázala tohle všechno, proč nedokázala být i milující matkou?

"Řekni Adeline, kde se stala chyba? Proč ses nemohla dostat do Zmijozelu? A když ne do něj, aspoň do toho Mrzimoru, všechno lepší než Nebelvír, ale ty jsi mě musela takhle zostudit, viď?" Udělala matka dva kroky směrem ke mně a v rukou si pohrávala s hůlkou.

Věděla jsem co bude následovat, mučení. Ale pokud mám být mučena, nedopřeji té ženě-né, ona si nezasloužila oslovení matka-ani jediný výkřik.

"Nemohla jsem si tu příležitost nechat ujít!" Zašklebila jsem se.

Matčina tvář na chvíli vypadala až neočekávaně lidsky. To když se její obličej zkroutil zlostí a z očí jí sršely blesky. Ne však na dlouho, téměř ve stejný okamžik se jí podařilo vše ukrýt za ledovou masku. Sledovala jsem její ruku jak se pomalu zvedá. Sledovala jsem jak její rty jak postupně hláskují to jediné slovo. A pak už jsem sledovala jen rudý paprsek, jak dopadá na mé tělo. A pak nic, bolest.

BOLEST, BOLEST, BOLEST……

To jediné jsem dokázala vnímat. Bolest prostupovala každičkým kouskem mého těla. Cítila jsem jí všude po svém těle a chtěla vykřiknout, chtěla jsem vykřiknout jak moc matku nenávidím, ale věděla jsem, že jakmile bych otevřela ústa, jediné co by se mi z nich vydralo by byly bolestné steny.

Uslyšela jsem, jak vedle mě někdo dopadl, ale nebyla jsem schopna poznat, kdo to je. Jako by mi vidění zahalila mlha, nic nemělo určitý tvar, ani směr. Jen nejasné obrysy…

"Áh, moje druhá nezdařilá dcerunka přišla, počkej až skončím s touhle, pak se ti budu věnovat."

Slyšela jsem někde za sebou.

Ten hlas…..Patřil mé matce. Hlasy byly tak jasné, až moc, ale ke komu mluvila?

"Adeline?" Slyšela jsem tichý šepot.

Adeline Adeline Adeline Adeline Adeline…………

Rozléhal se mi v hlavě ten hlas. Nickol? Byla tu Nickol? Je tu Nickol?
Už jsem nemohla dál. Cítila jsem, jak se bolest stupňuje, jak se mi do úst dere krev a do očí slzy. Jedna za druhou, slzy bolesti v ústech krev. Už jsem nemohla nechat ústa zavřené, naopak, musela jsem je otevřít a aspoň trochu si ulevit od bolesti. Z mých úst se vydral první výkřik a krev konečně mohla jít pryč z mých úst.

"Tady máš ty Nebelvírská lůzo!" Matčin hlas.

A bolest. Pořád jen bolest, mé tělo sebou mrská ze strany na stranu, ale bolest nepovoluje..Proč? Pomůže mi někdo, kdokoli?

"Dost!"

Dost, dost, dost, dost, dost……

Ten hlas, výkřik, šepot, co je to? Bolest ustává, můžu dýchat, krev mi vytéká z úst.

Dost, dost, dost, dost, dost……

Nickol?

"Cože?" Ten hlas, má matka a Nickol..

Nickol se brání, MĚ brání? Proč? Pomalu a bolestivě jsem upřela oči na postavu kousek ode mě. Ta postava, proč vidím čím dál hůř? Je ta postava Nickol? Musí být..Ale proč najednou letí vzduchem? To matka? Proč? Za to, že mě bránila?

"Promiň matko, vím že si zasloužím trest, stejně jako Adeline, moje chování bylo nepřístupné, moc se omlouvám!"

Omlouvám, omlouvám, omlouvám, omlouvám, omlouvám

Proč Nickol? Proč se jí nedokážeš postavit?
Zavřela jsem oči, už jsem nechtěla a nepotřebovala víc vidět. Ponořila jsem se do tmy, ale pořád jsem slyšela úryvky nějakého rozhovoru. Pozdě..nápadné…dobro…pryč…použí…tohle…pomoc! Ale nebyla jsem schopná pochopit o kom, nebo o čem se to vůbec baví. A pak jsem cítila jak mě někdo bere za ruku a jak se, se mnou točí svět, dnes již po druhé. Přenášedlo, zase? Myslela jsem si to, ale jistá jsem si být nemohla.

Když se svět dotočil, cítila jsem jak jsem dopadla z části na studenou zem a s části na teplé tělo. Ale čí, Nickoliné? Slyšela jsem její bolestné syčení a hlasy, hlasy které jsem nikdy předtím neslyšela. Pomalu a s námahu jsem otevřela oči, ale nic určitého jsem neviděla. Jen dvě postavy, jedna snad dívčí, druhá klučičí. Slyšela jsem jméno. Margaret? Snad…

Cítila jsem, jak se mě někdo na něco ptá. Ale na co?

"Nebelvírské heslo!" Opakoval někdo pořád dokola.

Heslo? Heslo od Nebelvíru? Na co? Chtěla jsem se zeptat, ale můj jazyk byl příliš těžký a každá kůstka v mém těle tak strašně bolela…

"Bazilišek." Zašeptala jsem proto a doufala, že mě uslyší.

Potom jsem jen cítila, jak mě někdo opatrně nadzvedává a něco mi dává k ústům. Měla jsem pít? Proč? Otevřela jsem ústa a nechala si tu tekutinu proudit tělem. Uklidňovala bolest a způsobovala že se mi chtělo spát…

"Margaret, už usíná…"
______________________________

"Vstávej! No tak, Adeline, vstávej, nebo přijdeš pozdě!" Slyšela jsem nad sebou hlas.

"Cože?" Otevřela jsem prudce oči a posadila se.

"Že přijdeš hned na první hodinu pozdě!" Opakoval mi někdo.

Podívala jsem se na toho člověka. Ajvi. Ale co ta tu dělá? Počkat, já nejsem v sídle Brellů, já jsem..Na pokoji? Na pokoji v Nebelvírské koleji? Nic jsem nechápala. Takže to v noci byl jen sen? Podivila jsem se. Ale příliš skutečný a bolestný. Proč mám pocit, že se to stalo?

Pootočila jsem hlavu a uviděla jak na nočním stolku leží nějaká lahvička, kterou jsem si tam včera určitě nedala. Byl u ní vzkaz. Pomalu jsem se pro něho natáhla. Celé tělo mě bolelo.

Adeline, kdyby tě to ještě bolelo, tak tohle vypij. Stálo tam.

COŽE?
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 vivienne vivienne | Web | 27. srpna 2009 v 20:09 | Reagovat

vau těším se na pokráčko

2 Gaia Gaia | Web | 27. srpna 2009 v 21:33 | Reagovat

úžasná kapitola :-* moc se těším na další :D

3 Ajvi Ajvi | E-mail | Web | 27. srpna 2009 v 22:48 | Reagovat

Jééé... hovnově hnědá je úžasný popis barvy:D
A já tě nebudu mít ráda? Budu si myslet, že jsi tupá?:D:D Nepředstavitelné, ale zajímavé, takže si určitě počkám na další kapču:) Teď poslední dobou mluvím dost sprostě, takže kripl prvního stupně bych nahradila něčím... škaredějším, jinak se sama sobě dost podobám:) Myslím, žes mě vystihla dobře:D

4 Hope Hope | Web | 28. srpna 2009 v 13:15 | Reagovat

to byla dokonalá kapitolka =o)

5 Mu~he.he Mu~he.he | Web | 28. srpna 2009 v 21:19 | Reagovat

úža :-* ta Adeline je moje oblíbená postava  :D kapča co nejdřív jasný xD

6 Sawarin Sawarin | Web | 28. srpna 2009 v 23:29 | Reagovat

Jůů.. Konečně další kapitola.. A já už myslela, že se nedočkám.. Taky jsem si Adeline moc oblíbila.. A jsem hrozně zvědavá, co se to všechno přihodila.. Doufám, že bude pokračování brzy. Hodně brzy.. Prosím, prosím..:)

7 lucy-y-povidky lucy-y-povidky | Web | 29. srpna 2009 v 12:02 | Reagovat

pustila jsem se do čtení této povíky a moc se mi líbí,určitě budu číst dál :)Adeline začínám mít taky ráda...

8 Mu~he.he Mu~he.he | Web | 29. srpna 2009 v 12:14 | Reagovat

chceš udělat obchod? jedna povídka k poutu za jednu povídku princeznu v Bradavicih? :D

9 Ar-lee Ar-lee | Web | 30. srpna 2009 v 18:06 | Reagovat

Ha! Jupí, konečně Pouto. Ani nevíš, jak jsem se na něj těšila. Páni, teďka nevím, co od tebe mám čekat. Ale víš o tom, že teďka tě budu uhánět o další kapitolu ještě víc? Strašně se na ní těším. :-)

10 Kalamity Jane Kalamity Jane | Web | 30. srpna 2009 v 19:49 | Reagovat

ahoj...iba dnes som sa vratila...prepac ak neskoro odpisujem....asi viem, aky mas problem s kapitolami......musis ist do rozcestniku kapitoloviek......tam najdes celu poviedku.....OGTL - HE je iba pridavopk :)...snad budes vediet...bo ja vysvetlujem kus jak debil :)

11 Tinka Tinka | Web | 19. září 2009 v 9:49 | Reagovat

Od toho byl ten vzkaz?? To by mě zajímalo. Jinak kapitola byla opravdu nádherná - ne že bych byla nějaká sadista :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama