čarovným brkem Harryho Pottera - Články

Prolog-infko

Sun, 20 Dec 2009 17:39:02 +0100

Tak, zase jsem skusila vydat prolog a...nic! Asi to nerozdejchám, ale neva..Tak snad zítra nebo dnes večer! DEMENTNÍ BLOG!!! Přejdu na estránky (tak se koukej nahodit!!!!!!!!!!!)

Sázka se štěstím-Prolog

Sun, 20 Dec 2009 11:47:53 +0100

A jsem nasraná! Nejde mi na blog absolutně přidat prolog který už mám napsaný ve wordu!!!!!!!!!!!! Pardon ale už na to nemám nervy! Dále to vyzkouším večer, ale i kdybyh se z toho měla po*rat, tak to tu bude!!!!!!!!

Sázka se štěstím

Sat, 19 Dec 2009 19:17:09 +0100

Sázka se štěstím

Info:Miley se moc ráda sází. Vždy a všude, za každých okolností je ochotna vykonat ty nejbláznivější věci. Čím víc ji rodiče nutí k poslušnosti, tím víc se ona vzpírá všem pravidlům a nejvíc své dokonalé, dobrosrdečné sestřičce z Nebelvíru, kterou ji rodiče neustále předhazují. Koho by v tom případě napadlo, že právě s ní vykoná tu nejbláznivější sázku?

POZASTAVUJI všechny povídky (od 19.12 do 3.1)

Sat, 19 Dec 2009 18:33:31 +0100

POZASTAVUJI všechny povídky (od 19.12 do 3.1)

Ovšem to vůbec neznamená, že se na blog v té době vyprdnu (což jsem v poslední době dělala), ale že rozjedu krátkou povídku kterou v této době začnu i skončím. Ještě dneska vám tu dám Info, zítra prolog a snad první kapču. Povídka má za úkol dvě věci-1)dát mi čas abych si promyslela pokráčko k ostatním kapitolkám a za 2) aby vám udělala radost (pokud mi nějakýý čtenář zbyl)! Děkuuuuji!!

Alice sestřenka Lily-Jak to bylo dál? 1) část

Wed, 28 Oct 2009 17:42:28 +0100

Ahojky! Tak tady je něco speciálního pro všechny milovníky mé první povídky-Alice, sestřenka Lily. Koho zajímá, jak to všechno dopadlo? Tak ten ať nahlédne do první části příběhu z pohledu Alice (a druhá bude z pohledu Gwen), do početné rodiny Blacků!

PS: Je to trochu zmatené, ale snad pochopíte!

Alice, setřenka Lily-speciál!

Jak to bylo dál? 1. část (Alice)

"Mohli by jste, prosím, ztišit ten fotbal?" Zaječela jsem ze dveří obyváku-tak abych přehlušila řev komentátora v televizi a jásot fanoušků-na své milované manžílky, kteří se právě rozvalovali na pohovce před televizí, fandili a chroupali u toho brambůrky.

Samozřejmě, všichni tři moji manželé nebyli. Naštěstí. Můj byl a vždycky bude Sirius a co se týče těch dvou, tak ten, co zrovna s plnou pusou něco nadšeně sděloval Siriovi, to je James, jeho nejlepší přítel ze školních let. Manžel mé sestřenky, Lily. A ten čistý blonďáček-který právě nadšeně zpívá jakousi fotbalovou píseň-to je Kellan, další Siriusův nejlepší přítel a to přesně ode dne naší svatby kdy se na ní Kellan spolu s Lott objevil. Správně, Kellan je manžílek Lott.

"Jasně, tvé přání je mi rozkazem, princezno." Bleskl po mě Sirius pohledem kterým dřív oblboval všechny studentky Bradavic, ale teď si ho nechává výhradně pro mě..

No, rozkaz nesplněn i když to začalo slibně. Sirius se natahoval pro ovladač, ale těsně před tím, než ho nahmatal se z televize ozvalo "gól!" načež se to samé ozvalo od těch tří, asi takhle "góóóóóóóól!!!" A Sirius v mžiku zapomněl na princeznu, i na ovladač. Proč se vlastně na tu mudlovskou hru dívají u nás?

"Proč se na ten zápas dívá právě u nás doma?" Vyslovila jsem svou myšlenku.

"Lott a Lily to nesnáší, prý je u toho děsný randál." Objasnil Kellan, načež pokračoval v pění písně o fotbale.

Za co bože? Za co? No radši jsem nechala ty experty aby čučeli na ten pitomý zápas ( a zabezpečila jsem dveře neslyšným kouzlem) a šla chtěla jsem jít zkontrolovat Gwen, když tu se kolem mě prohnala jedna velká černá skvrna ve které jsem poznala svého nejstaršího syna Siria (jméno má po svém otci). A hned za ním velká míchanice blonďato-černých vlasů, ve kterých jsem poznala své dvě roztomilé dvojčata, Billa a Willa a Lottyiny nádherné trojčátka Zacka, Codyho a Jacka. No není život krásný?

Vlastně se divím, jak jsem k tolika dětem přišla. Vzpomínám si, jak jsem byla ráda když se narodil Sirius a hned za ním Gwen. A věřte mi, že dvě děti by mi bohatě stačili, ale Sirius chtěl ještě jedno. Do třetice všeho dobrého. A Sirius umí být vážně přesvědčivý, ovšem stala se chybka. A to ta, že mi u doktora oznámily, že místo jednoho křiklounka, budu mít hned dva. Málem to se mnou sekla a Lott se smála až se málem počůrala. Ovšem smích jí přešel ve chvíli kdy se dozvěděla, že ona bude mít pro jistotu tři. A já se tenkrát doopravdy počůrala.

A právě od té doby mám 4 děti. Siria, chytrého a stejně okouzlujícího jako jeho otec, Gwen, která je podle Siria stejná problémařka jako matka a tři malé tajfuny. A všichni mají po otci černé vlasy a po matce zelené oči. A žili šťastně až do smrti. To tak, tady nejsem v pohádce. A to dokazuje už jen to, že když jsem chtěla zavolat na tu hromadu, aby se zklidnila, zazvonil zvonek u dveří.

A kdo jiný by to byl, než-li Siriusův nejlepší kamarád Harry (syn Lily a Jamese)?

"Je Sirius doma?" Zeptal se Harry a urovnal si brýle na nose.

"Běž si ho tady někde najít." Doporučila jsem mu a chtěla jsem odejít za Gwen, když tu zase něco zazvonilo.

Telefon. Proč vlastně ten mudlovský krám tady máme?

"Haló, tady Alice Blacková."

"To jsem já, Lotta, není náhodou Paris u vás?"

"Paris? Já myslela, že má taky stejně jako Gwen pořád domácí vězení za to kouření ve sklepě."

"To jsem si taky myslela, než jsem uviděla prázdný pokoj s prostěradlem smotaným do provazu trčícím z okna!"

"Ona zdrhla?"

"Jo, a vsadím boty, že Gwen taky nebude ve svém pokoji."

"A volala jsi Lily?"

"Jo, po Kristen se taky slehla zem."

"Jdu za Gwen! Doufám že je pořád ve svém pokoji!Pak se ozvu, Pa."

A teď hádejte, co čouhalo z okna pokoje mojí milované Gwen. Že by prostěradlo?

"Gwenie Blacková, počkej až se vrátíš domů, zak routím ti krkem!!!!!!!!!!"

"Góóóól!!!"

"Zlato, proč bylo na dveřích neslyšné kouzlo?"

Pomóóóóóc!

Ahojky!! Jsem (na nějakou dobu) zpět!!

Mon, 26 Oct 2009 11:12:42 +0100

Jsem na nějakou dobu zpět!

A to se vším šudy!!

Což znamená že hned ve středu tu přibude kapča k nějaké povídce!!

Nevím sice k čemu, ale svatosvatě slibuju že tu bude !!

PS-Mám překvápko pro všechny milovnice Alice

Pomoooooc!

Mon, 12 Oct 2009 17:53:04 +0200

Pomoooooc!

Tak jsem byla v Pátek u doktora a ten mi řekl, že jestli chi tak můžu mít i čočky..

Kdyby mi to řekl před týdnem tak hned souhlasím, ale vy jste mě na ty brýle nějak naočkovali, takže nevím

Tak prosím hlásněte v anketě ať mi poradíte

PS-Naši jsou v Hypernově

Díky

Thu, 08 Oct 2009 12:31:29 +0200

!!Díky!!!

Moc vám všem děkuju (brýle pořád nemám čili platí zákaz na comp). Prvně jsem byla smutná z toho, že budu nosit brýle, ale vaše komentáře mě hrozně podpořili. Moc vám všem děkuji, mám vás moc ráda!!!!!

PS-Juchůůůůů! Fade to black je na svěrě!!!!!!!!!!!!!!!!!!

PSS-Už v Pátek budu brejloun

Ahojík, tajně píši

Sat, 26 Sep 2009 21:41:51 +0200

Tajně vám píšu zprávu,

mám totiž přísný zákaz na comp, dokud nebudu mít brýle!!

Je to tak, budu nosit brýle, na preventivce se totiž přišlo na to co už dva roky tajím (obtížně, ale je to tak), totiž na to že nevidím na metr před sebe

Takže nejen že mám teď zákaz na compa, nesmím si ani číst a to až do úterý, kdy jsem obědnaná na oční. Do té doby, než mě obrejlí, tu zřejmě nic nepřibyde, takže se omlouvám.......

Vaše slepá Alexeja

Jem zpět+slohovka

Mon, 21 Sep 2009 18:29:49 +0200

Ahojík!! Jsem zpátky, původně jsem vám chtěla napsat už v neděli, ale musela jsem opisovat sešity a taky dělat slohovku. Tu vám sem teď dávám a prosím, aby jste ji ohodnotily. Je to popis osoby-Avril Lavinge. Podle mě je krátký, nic moc, ale přesto bych ráda znala váš názor!! Jinak kolem zítřka čekejte podrobný popis mé dovolené v Tatrách. Papínek!

Pro svou slohovou práci popis osoby jsem si vybrala Avril Lavinge. Avril je menší a hubená, postavou připomíná elfa. Hlavu má šišatou a podlouhlou jako vajíčko. Její husté, blonďaté vlasy, skoro bílé jako čerstvý písek jí dosahují téměř do půlky zad. Ovše

m všechny její vlasy nemají pískovou barvu, na levé straně má dva nebo tři pramínky vlasů přebarvené na sytě růžovou, která s blond ostře kontrastuje. Obličej má bledý, jako vytesaný z mramoru s výraznýma očima šedomodré barvy jako zakalená hladiny vody. Z
bledých víček vyrůstají dlouhé, husté černé řasy, jako řasy porcelánové panenky. Kolem očí má tužkou na oči namalované černé kruhy, temné jako sama noc, což působí neobyčejně tajemně. Nad očima má obočí vytrhané do elegantního obloučku světlé hnědé, do bronzova laděné bravy,což napovídá, že Avrilinina přírodní barva vlasů je hnědá. Nos je malý, ke konci placatý jako knoflíček. Pod nosem jsou umístěny plné a výrazné rty, většinou přetřené na růžovo. V mírném úsměvu Avril poodhalí rovné a bílé zuby jako perly. Celá hlava je posazená na dlouhém a stejně bledém krku, na kterém má Avril obyčejně nějaké výrazné ozdoby jako perlový náhrdelník nebo velkou, třpytivě růžovou lebku. Avril se ráda obléká sportovně a přitom elegantně, ráda nosí černou barvu s růžovými, nebo červenými doplňky.Ráda se obléká nevšedně. Mezi její oblíbené oblečení patří vytahaná mikina s kapucí, černobílé barvy, pruhovaná jako kůže zebry s velkým výstřihem. Pod ní obvykle nosí tričko barvy okvětního plátku růže-výrazně červené. Mezi její oblíbené patří také tlusté, výrazné pásky nebo zlaté či stříbrné řetězy které si připíná na útlý pas a širší boky. K sportovní mikině a tlustému pásku si neváhá vzít krátkou, krémově bílou sukni a pod ni sytě růžové legíny se stříbrnými hvězdami. Vše dovrší okopanými teniskami nebo černými kozačkami do půlky stehen. Avril je často kritizovaná pro svůj vzhled, styl líčení nebo silně kontrastující oblečení, přesto je to v dnešní době ,jedna z nejoblíbenějších zpěvaček.

Loučím se

Fri, 11 Sep 2009 20:44:41 +0200

Loučím se

Konkrétně na 1 týden, kdy si hodlám užívat v Tatrách

Původně jsem myslela, že ještě dneska stihnu něco přidat, kapču jsem sle nedopsala, takže si budete muset počkat do příštího pondělí!!

Jinak bych chtěla moc poděkovat Wladce za skvělé obrázky k povídkám,

které co nejdřív přidám do rozcestníku

Moc díky a se všemi se loučím

Pa!!

Gaia

Mon, 07 Sep 2009 15:47:31 +0200

Gaia

A je tu mé další spřátelení!!

Tentokrát s Gaia!!

I když navštěvuji její blog teprve krátce, musím říct že jsem si ho zamilovala!!

Mám moc ráda její povídky Severus Snape x 2 a Jedna malá Rose!!

Obě jsou HP, ale ty já miluju!!

Takže kdo si chce něco skvělého přečíst, honem SEM!!!

Líbí se vám ve škole?

Mon, 07 Sep 2009 15:12:52 +0200

Líbí se vám ve škole?

Mě neeeee!

Co to je za blbost, psát ze všech předmětů opakovačky, vždyť já si z minulého roku pamatuju velké h.v.o!!!

Takže teď hrabu všude možně staré sešity a šprtám se, proto tady nic nepřibývá!

Tak se snad nezlobíte, že tento týden tu přibude jen jedna kapča a další týden (bohudík) jedu na týden dovolené z babičkou!!

Já vím, je toho málo, ale pak už snad bude až do čtvrtletí klid a bude normal přibývat!!

Tak snad prominete!!

PS-I vy, mé milé SB, že vám nenechávám komentíky (ale hodlám to naprovit, jak budu mít aspoň trochu času)

Pa,

Alexeja

Škola začíná..Néééé

Tue, 01 Sep 2009 09:54:53 +0200

Škola začíná..Néééé

Ach jo, já nesnáším školu!

No tak dobře, tak hrozné to nebylo, zase jsem se po dlouhé době zasmála se spolužákama i když s některýma jsem se tedy spíš poštěkala (a vážně jsem na sebe nedělaly Haf!), ale pár věcí mi teda dost vadí:

Nesnáším vstávání!! Já chi ještě spát!!

Taky mi vadí, že do naší třády propadlo pár největším hajzlů (pardon) školy!!

Ale nejvíc, nejvíc mi vadí náš POSRANÝ (ehm, zase pardon) třídní!!!

To se nemůže jít někam oběsit?

Ach jo!

No nic, hlavní je že nevím k čemu mám přidat kapču (K Poutu zatím nebude :D), ale asi se vrhnu na NHN, tak se můžete těšit

Ze školy zdrcená

Alexeja

Pouto krve-6. kapitola

Thu, 27 Aug 2009 17:55:27 +0200

Tak a tady máte konečně slibovanou kapču! Doufám, že se čekání vyplatilo, i když mě samé to připadá trochu divné, zvlášť jak jsem popisovala to mučení, ale vám se snad bude líbit Jinak kapču věnuji Ar-lee (Už jsem našla papírek s heslem, brzo odepíšu) společně se slibem, že v další kapči příjde rozuzlení ve kterém bude konečně vidět její role!

6. Bolest (Adeline)

"Ahoj, Reme." Ozvalo se kousek ode mě.

Otočila jsem a spatřila jak k nám jde nějaká hnědovlasá dívka.

"Ahoj, Monno." Řekl Rem trochu roztřeseně.

Ta dívka jako by to viděla se zlomyslně usmála. Všimla jsem si, jak se při jejím méně na ni otočili všichni poberti a nenávistně na ni hleděli. Kdo je tahle Monna a zdá se mi to, nebo z ní má Remus strach?

"Potřebuješ něco?" Zeptal se pak už klidně a já usoudila že se mi to zřejmě jen zdálo.

"Ne, jen jsem ti chtěla říct že tuhle v noci o úplňku se mi tobě zdál sen…" Její hlas byl sladký, podle mě až moc.

Rem zbledl.

Na okamžik se v jeho očích mihl stín strachu a nenávisti a vypadalo to, že zřejmě ani neodpoví. Místo toho se mu z hrdla vydralo podivné zaskučení.

"Tak nic no, určitě si ještě popovídáme, tak se měj….vlčku!" Zašklebila se, zamávala dokonale

upravenými prsty a odešla na opačný konec stolu.

"Vlčku?" Projevila jsem nechápavost nad jeho oslovením.

Rem ale jen pokrčil rameny a podíval se do jídla. bylo mi jasné, že mi něco tají a taky to, že mi to hned teď neřekne, snad časem jo. A nebo to z něj prostě dostanu. Na okamžik se mi před očima mihla vzpomínka na přesvědčovací metody Brellů a udělalo se mi nevolno.

Zbytek večeře proběhl v klidu…No, jak jen se klidu říkat dá. Rem se uklidnil, Sirius se konečně přestal hádat s Ajvitou (ta hádku ukončila tím že mu řekla že je kripl prvního stupně a důstojně odkráčela sednout si pokud možno co nejdál od něho), James si s kapsy vytáhl zlatonku a mezi jídlem si s ní pohrával a Petr..Ten se ničemu než-li jídlu pro jistotu nevěnoval.

Při takovém zvláštním klidu jsem si dovolila pár pohledů. První směřoval na Zmijozelský stůl. Čekala bych, že budou Zmijozelští naštvaní, jelikož jsme jim já i (k mému překvapení) sestra udělali čáru přes rozpočet, ale oni vypadali spokojeně. Všimla jsem si, jak si s něčím Black (Regulus) pohrává v ruce a šklebí se u toho. Potom mu to ale Malfoy vytrhl z ruky a já bych přísahala že v té jeho sáhodlouhé řeči kterou k němu vedl jsem slyšela své jméno. Nesmysl, na tu dálku bych to nemohla slyšet..Jen se mi něco zdálo! Přesvědčovala jsem sama sebe, ale právě v tu chvíli zvedl Rem hlavu a probodl mě tajemným pohledem. Už jsem si stěžovala, jak moc mi leze jeho všímavost na nervy?

Možná proto jsem radši pohled vrátila zpátky k talíři a zvedla ho až tehdy, když jsem si byla jistá, že si Rem o něčem zapáleně povídá se Siriusem. Tentokrát můj pohled směřoval k Nickol, překvapilo mě, že vypadala…Šťastně? Je možné, že by Nickol vážně patřila do Mrzimoru.

Snad ano..

Ani jsem si sama neuvědomovala, jak moc jsem potom toužila….

______________________________

Po večeři nás prefekti ( v našem případě jen Remus, ta prefektka..ehm….jo, Lily Evansová byla nemocná) odváděli na kolej. Byla jsem strašně zvědavá, jak to u nás bude vypadat. V Kruvalu bylo vše laděno buďto do černé, nebo tak odporně hovnově hnědé, že mi připadalo, že ať bude kolej vypadat jak chce, určitě bude lepší než Kruval. Šla jsem se Siriusem a s Jamesem až úplně vzadu a mezitím co mi oni vyprávěli o své pověsti nepřekonatelných průšvihářů, všimla jsem si že kousek od nás stojí Nickol.

A nestála tam sama, stál u ní ten malý stupidní Black, držel ji za ruku a hladil po tváři, kde se jí rýsovaly modřinky. A podle výrazu Nickolininy tváře bylo poznat, že ne zrovna jemně. Nemohla jsem tu jen tak zůstat a dívat se na její zmučený výraz. Otočila jsem se a vyrazila k nim, ale Siriusova ruka obmotaná kolem té mojí mi zabránila abych v chůzi pokračovala. Pomalu a neochotně jsem se na ně otočila, v obavách, že mi budou chtít zabránit v tom, abych tam šla.

"Jdeme s tebou!" Řekl jen Sirius a tak jsem se Siriusem na jedné straně a s Jamesem na druhé vydala k páru kousek od nás.

Vyprovázel nás Remusův pohled.

Došli jsme až k nim, aniž by si nás v tom chumlu všimli. Všimla jsem si, že Regulus tře Nickolininu tvář velmi prudce a že ona jen sípe bolestí. Tem malý hajzl zase chtěl přitlačit svou rukou na její tvář, ale Siriusova ruka mu to nedovolila. Regulus se prudce otočil, ale když nás spatřil jen se ušklíbl.

"Ách, mi jsem se dlouho neviděli, viď bratříčku? Mezitím jsi si našel další kamarádku, další špínu, tentokrát ale s čistokrevným rodem, že by nevěsta?" Pronesl Regulus chladným hlasem a Sirius vypadal, že mu asi vystřelí mozek z hlavy.

"Ty jsi si taky jednu našel, že?" Zasyčel nakonec.

"Áh, myslíš Nickol, ta by byla jako moje nevěsta velmi šťastná viď? Ale prvně se musí poučit, co může a co ne, viď Nickol?" Kývl hlavou k mojí sestře která se snažila předstírat, že neexistuje.

Ta jen kývla, ale do očí se mi nepodívala. To mě ranilo. Copak ona není ráda že jsem tady? Copak pro ni to nic neznamená? Copak ona se nechce změnit? Věděla jsem, že jestli tu budeme ještě chvíli, Sirius se na Reguluse asi vrhne a já začínala litovat, že jsem se jí snažila pomoct. Ona o ni zřejmě nestála. Proto jsem chytla Siriuse za jednu ruku a Jamese za druhou a táhla je zpátky k Nebelvírským, kteří se už začínali vzdalovat. Oba se chvíli vrtěli, ale nakonec se mnou souhlasili, že bude lepší už jít.

"Počkej v noci!" Slyšela jsem ještě jak na mě Regulus syčí a v odpověď jsem zvedla prostředníček.

Toho jsem se nebála, jak by se mohl Zmijozel dostat v noci do Nebelvírské koleje?

______________________________

Společenská místnost nezklamala. Byla tak nádherná a útulná, jak Kruval být nikdy ani nemohl. A-to jsem si musela přiznat- ani můj domov. Domov? Tohle slovo vlastně ani neznám, vždyť domov to je milující rodina a něco, v čem se můžeš cítit bezpečně-a to bylo v sídle Brellů to poslední, co jsem tam kdy cítila.

Na pokoji jsem byla zatím se dvěma děvčaty-obě už jsem znala. První byla ta hnědovláska, Monna, co tak zvláštně oslovila Rema a druhá byla Ajvi-dívka z klubu nenávidím Blacka. Abych řekla pravdu, ani jedna neprojevila o mou osobu nějaký velký zájem. Ajvi se mnou sice prohodila pár slov, ale bylo vidět, že když jsem prohlásila, že Sirius patří mezi pár nejlepších lidí na světě které jsem kdy poznala, zařadila si mě do kolonky Blackovy tupé obdivovatelky, aniž by věděla, že k Siriusovi mě neváže tupá závislost, ale nenávist k čistokrevným a téměř bratrské pouto. Už jen představa, že by jsem spolu něco měli-já a Sirius-byla vážně směšná.

Ta druhá-Monna-ta v pokoji měla sice kufry, ale do samotného pokoje vlastně vůbec nepřišla. Můj dotaz na ni byl odbyt Ajvitiným odfrknutím.

"Je zřejmě na návštěvě." Odtušila chladně.

"Pánské." Dodala když viděla můj zmatený výraz a já už se neptala.

Ale i přesto všechno jsem byla tak neskonale šťastná že jsem právě tady-v Nebelvíru. Že nejsem ve Zmijozelu. Zároveň jsem ale byla hodně unavená- z části za to mohlo matčiné ranní mučení, z části náročná cesta-takže jakmile jsem se dotkla hlavou polštáře, spala jsem jako dřevo.

Nevím přesně kolik bylo, když jsem na tváři ucítila něčí ruku, která mi zabránila v tom, abych mohla křičet. Prudce jsem otevřela oči, ale byla příliš velká tma na to, abych dokázala rozeznat postavu stojící přede mnou. Cítila jsem, jak mi něco vtiskla do ruky a pak uskočila. Chtěla jsem se nadechnout a začít křičet, ale náhle jsem ucítila jak se, se mnou točí svět a to známé trhnutí v pupíku.

Přenášedlo! Proběhlo mi hlavou hrůzné poznání.

Dopadla jsem na studenou zem, před očima jsem měla mžitky a žaludek nebezpečně vyskakoval z místa a hrozilo, že bude mít tahle zem nový pestrobarevný koberec. Ale tuhle zem přece znám…Sídlo Brellů? Domov? Nechápala jsem, ale jedním jsem si jistá byla. Tohle byl nepochybně náš příjmací sál, ale co tu dělám já?

"Nebevlír.." Uslyšela jsem za sebou chladný hlas, při kterém mi tuhla krev v žilách.

"Ano máti, Nebelvír." Přinutila jsem se mluvit klidně a pomalu se otočit.

U točitého zábradlí našeho schodiště stála má matka. Na sobě měla zelenou noční košili se stříbrným hadem na boku a přes sebe přehozený průsvitný župánek. Blonďaté vlasy, jindy tak pevně svázané v dokonalém účesu dnes byly rozpuštěné a dosahovaly jí až do půlky zad. Ač jsem matku nenáviděla jak jsem chtěla, něco jsem si přiznat musela. Má matka byla krásná, velice krásná. Snadno si k sobě mohla najít dalšího, čistokrevného (samozřejmě) druha a nám otce. Ale ona o to nestála. Ve světě čistokrevných se jen málo která svobodná žena dokázala prosadit. Má matka to dokázala. Dokázala se stát posluhovačkou Temného pána, dokázala vést naše rodinné podniky, dokázala si vydobít místo v ministerstvu. Když dokázala tohle všechno, proč nedokázala být i milující matkou?

"Řekni Adeline, kde se stala chyba? Proč ses nemohla dostat do Zmijozelu? A když ne do něj, aspoň do toho Mrzimoru, všechno lepší než Nebelvír, ale ty jsi mě musela takhle zostudit, viď?" Udělala matka dva kroky směrem ke mně a v rukou si pohrávala s hůlkou.

Věděla jsem co bude následovat, mučení. Ale pokud mám být mučena, nedopřeji té ženě-né, ona si nezasloužila oslovení matka-ani jediný výkřik.

"Nemohla jsem si tu příležitost nechat ujít!" Zašklebila jsem se.

Matčina tvář na chvíli vypadala až neočekávaně lidsky. To když se její obličej zkroutil zlostí a z očí jí sršely blesky. Ne však na dlouho, téměř ve stejný okamžik se jí podařilo vše ukrýt za ledovou masku. Sledovala jsem její ruku jak se pomalu zvedá. Sledovala jsem jak její rty jak postupně hláskují to jediné slovo. A pak už jsem sledovala jen rudý paprsek, jak dopadá na mé tělo. A pak nic, bolest.

BOLEST, BOLEST, BOLEST……

To jediné jsem dokázala vnímat. Bolest prostupovala každičkým kouskem mého těla. Cítila jsem jí všude po svém těle a chtěla vykřiknout, chtěla jsem vykřiknout jak moc matku nenávidím, ale věděla jsem, že jakmile bych otevřela ústa, jediné co by se mi z nich vydralo by byly bolestné steny.

Uslyšela jsem, jak vedle mě někdo dopadl, ale nebyla jsem schopna poznat, kdo to je. Jako by mi vidění zahalila mlha, nic nemělo určitý tvar, ani směr. Jen nejasné obrysy…

"Áh, moje druhá nezdařilá dcerunka přišla, počkej až skončím s touhle, pak se ti budu věnovat."

Slyšela jsem někde za sebou.

Ten hlas…..Patřil mé matce. Hlasy byly tak jasné, až moc, ale ke komu mluvila?

"Adeline?" Slyšela jsem tichý šepot.

Adeline Adeline Adeline Adeline Adeline…………

Rozléhal se mi v hlavě ten hlas. Nickol? Byla tu Nickol? Je tu Nickol?

Už jsem nemohla dál. Cítila jsem, jak se bolest stupňuje, jak se mi do úst dere krev a do očí slzy. Jedna za druhou, slzy bolesti v ústech krev. Už jsem nemohla nechat ústa zavřené, naopak, musela jsem je otevřít a aspoň trochu si ulevit od bolesti. Z mých úst se vydral první výkřik a krev konečně mohla jít pryč z mých úst.

"Tady máš ty Nebelvírská lůzo!" Matčin hlas.

A bolest. Pořád jen bolest, mé tělo sebou mrská ze strany na stranu, ale bolest nepovoluje..Proč? Pomůže mi někdo, kdokoli?

"Dost!"

Dost, dost, dost, dost, dost……

Ten hlas, výkřik, šepot, co je to? Bolest ustává, můžu dýchat, krev mi vytéká z úst.

Dost, dost, dost, dost, dost……

Nickol?

"Cože?" Ten hlas, má matka a Nickol..

Nickol se brání, MĚ brání? Proč? Pomalu a bolestivě jsem upřela oči na postavu kousek ode mě. Ta postava, proč vidím čím dál hůř? Je ta postava Nickol? Musí být..Ale proč najednou letí vzduchem? To matka? Proč? Za to, že mě bránila?

"Promiň matko, vím že si zasloužím trest, stejně jako Adeline, moje chování bylo nepřístupné, moc se omlouvám!"

Omlouvám, omlouvám, omlouvám, omlouvám, omlouvám

Proč Nickol? Proč se jí nedokážeš postavit?

Zavřela jsem oči, už jsem nechtěla a nepotřebovala víc vidět. Ponořila jsem se do tmy, ale pořád jsem slyšela úryvky nějakého rozhovoru. Pozdě..nápadné…dobro…pryč…použí…tohle…pomoc! Ale nebyla jsem schopná pochopit o kom, nebo o čem se to vůbec baví. A pak jsem cítila jak mě někdo bere za ruku a jak se, se mnou točí svět, dnes již po druhé. Přenášedlo, zase? Myslela jsem si to, ale jistá jsem si být nemohla.

Když se svět dotočil, cítila jsem jak jsem dopadla z části na studenou zem a s části na teplé tělo. Ale čí, Nickoliné? Slyšela jsem její bolestné syčení a hlasy, hlasy které jsem nikdy předtím neslyšela. Pomalu a s námahu jsem otevřela oči, ale nic určitého jsem neviděla. Jen dvě postavy, jedna snad dívčí, druhá klučičí. Slyšela jsem jméno. Margaret? Snad…

Cítila jsem, jak se mě někdo na něco ptá. Ale na co?

"Nebelvírské heslo!" Opakoval někdo pořád dokola.

Heslo? Heslo od Nebelvíru? Na co? Chtěla jsem se zeptat, ale můj jazyk byl příliš těžký a každá kůstka v mém těle tak strašně bolela…

"Bazilišek." Zašeptala jsem proto a doufala, že mě uslyší.

Potom jsem jen cítila, jak mě někdo opatrně nadzvedává a něco mi dává k ústům. Měla jsem pít? Proč? Otevřela jsem ústa a nechala si tu tekutinu proudit tělem. Uklidňovala bolest a způsobovala že se mi chtělo spát…

"Margaret, už usíná…"

______________________________

"Vstávej! No tak, Adeline, vstávej, nebo přijdeš pozdě!" Slyšela jsem nad sebou hlas.

"Cože?" Otevřela jsem prudce oči a posadila se.

"Že přijdeš hned na první hodinu pozdě!" Opakoval mi někdo.

Podívala jsem se na toho člověka. Ajvi. Ale co ta tu dělá? Počkat, já nejsem v sídle Brellů, já jsem..Na pokoji? Na pokoji v Nebelvírské koleji? Nic jsem nechápala. Takže to v noci byl jen sen? Podivila jsem se. Ale příliš skutečný a bolestný. Proč mám pocit, že se to stalo?

Pootočila jsem hlavu a uviděla jak na nočním stolku leží nějaká lahvička, kterou jsem si tam včera určitě nedala. Byl u ní vzkaz. Pomalu jsem se pro něho natáhla. Celé tělo mě bolelo.

Adeline, kdyby tě to ještě bolelo, tak tohle vypij. Stálo tam.

COŽE?

Mu~he.he

Tue, 25 Aug 2009 10:04:47 +0200

Mu~he.he

Tak a mám tu další spřátelení, tentokrát s

!!! Mu~he.he !!!!

Na jejím blogu najdete povídky jako Drzá Elsie a balík průšvihů (doporučuji když máte špatnou náladu :D), 10 měsíční pobyt, aneb tříská to i s dospělýma ( taktéž lék na špatnou náladu), ale také HP povídku Princezna v Bradavicích!!

Takže neváhejte a její blog navštivte TADY!!

Mockrát ti děkuji za spřátelení

PS-Kapitolka k Poutu by tu měla být do čtvrtka.....

Svatba a nákupy

Sun, 23 Aug 2009 10:31:35 +0200

Svatba a nákupy

Nebojte se, moje svatba to nebyla. Já se do toho nijak neženu a navíc by to bylo vzhledem k mému věku nemožné (ne že by mi to vadilo). Ženil se můj bratranec. Martin s Martinou. Mám z toho drobet srandu, ale svatba byla pěkná. Nevěsta byla vážně moc pěkná, na svatbě byla hora jídla a všem, kdo se se mnou odvážlili jít na parket jsem pošlapala nohy. Vážně jsem nevěděla, jak mám na písničku Sametová tančit. No, ale užila jsem si to

Jinak dneska jedu do města, vrhnout se na nákup školních potřeb.....To bych si vážně odpustila, ale škola už je za dveřmi. Já nechci!!!! Takže jsem včera nezapracovala a dneska zdřejmě taky ani nezapracuji na Poutu, budete to muset vydržet, no, snad se nezlobíte

Vaše ze svatby zbitá

Alexeja

Přiznání

Wed, 19 Aug 2009 21:52:46 +0200

A mám tu pro vás slibovanou jednorázovku. Původně se měla jmenovat jinak, ale nakonec jsem se přiklonila k tomuhle názvu. Můžu snad jen říct, že je trošku divná a možná moc sladká..Ale to posoudíte nakonec samy Hezké čtení!!

Přiznání

"Tak kterou dneska?" Zapřemýšlel nahlas Sirius mezitím co dosedával na barovou židli.

"Moc tlustá,moc hubená, moc velký nos, moc zrzavá….." Přejížděl očima po dívkách v místnosti.

"Hej!" Ozval se z vedlejší židličky James.

"Co?" Nechápal Sirius.

"Zrzavá je roztomilá…" Ohradil se James.

"A Lily je roztomilá…." Pokračoval zasněně.

"Že si nedáte pokoj…" Zamumlal Remus aniž by zvedl hlavu od knížky.

"Proč? Cožpak je špatné že si hledám slečnu na…" Ospravedlňoval se Sirius.

"Na jednu noc!" Dokončil James s úšklebkem.

"Chudák holky! A to kdyby tušili, že jsi čaroděj!" Odfrkl si Remus.

"No tak, Remí, tobě k životu stačí knížka, mě dívka!" Zašklebil se Sirius a znovu očima přejížděl po dívkách v místnosti.

Žádná mu ale nepřipadala dost pěkná, na každé byla očividná chyba. Pomalu už to chtěl vzdát když si všiml zadního stolu u malého okna. Seděla u něho nějaká blonďatá dívka. Sirius po ní zabrousil očima. Její husté, blonďaté vlasy jí sahaly těsně po ramena, kde se mírně vlnily a vytvářely tak roztomilý dojem. Měla dokonalý obličej, možná až moc bledý, ale to Siriusovi nevadilo. Škoda jen, že její oči zakrývaly temné sluneční brýle. V uších se jí houpaly dva stříbrné kruhy a na krku malé stříbrné srdíčko. Oblečená byla do letních modrých šatů a přes ramena měla přehozený tmavě fialový šátek. Její hlavy byla skloněná, v rukou knížku.

Sirius se mlsně oblízl.

"Mám ji!"

Prohlásil pak nadšeně a vyrušil tak hovor zbývajících dvou pobertů.

"Koho?" Nechápal James.

"Ji!"

Ukázal Sirius směrem k sedící dívce.

"Vau! Fakt kus, ale na Evansku nemá.." Zhodnotil James a znova se ponořil do snění o dívce s rudými vlasy.

"Tak já jdu!" Oznámil Sirius a vstával ze židle když ho Remova ruka chytla za bok.

"Ta dívka je.." Snažil se Siriusovi něco sdělit, ale ten jen nahodil bezstarostný úsměv a byl pryč.

"Jak tohle dopadne." Povzdechl si Rem a naklonil se ke svému brýlatému kamarádovi, aby aspoň mu sdělil svůj postřeh.

"A do háje!" Vyjekl James a podíval se na Siriusovu osobu jak dosedá na židli vedle dívky.

"Ahoj! Můžu si přisednout?" Zeptal se Sirius a aniž by čekal na odpověď se posadil.

Dívka zvedla hlavu směrem k Siriusovi, pokynula mu hlavou na pozdrav a znova se sklonila ke knize. Sirius byl překvapen, většina dívek byla mimo jen co ho viděla, ale na ni zřejmě jeho vzhled nezapůsobil. Rozhodl se to napravit.

"Jmenuji se Sirius Black a ty krásko?" Pohodil laškovně hlavou.

"Angela Coopová." Odvětila dívka mírně otráveným tónem aniž by zvedla hlavu.

Cože?Začínal v duchu panikařit Sirius, ale jinak na sobě nedal nic znát.

"Jméno Angela pro anděla!" Pokusil se znovu nahodit konverzaci.

Tentokrát Angela hlavu zvedla, ale nijak pěkně se u toho netvářila.

Hele, já vážně teď nemám náladu na tvý kecy, takže jestli ti jde jen o tohle, tak mě neotravuj, musím si ještě něco dočíst!" Řekla a znovu hlavu sklopila.

Sirius jako omámený vstal ze židle a došel až ke klukům. To bylo úplně poprvé v životě, co ho nějaká kočka odmítla. A k jeho překvapení se kluci tvářili, jako by to celé už od začátku tušili.

"Nepochodil jsi co?" Poplácal ho James po zádech sotva Sirius dosednul na židli.

"Jo, já to nechápu, jakto že jsem se jí nelíbil? Je snad slepá?" Zamumlal stále vykolejený Sirius.

"Je." Dostalo se mu odpovědi.

"Co???" Nechápal Sirius.

"Ta holka je s-l-e-p-á!" Slabikoval Remus.

"Ale vždyť čte!" Prohodil zmateně Sirius.

"Jen se pořádně podívej!" Naváděl ho James.

Až teď si všiml že Angele po stránkách kloužou prsty a její ústa se u toho jemně otvírají.

"To je kniha pro nevidící!" Poučil ho James.

"Takže je slepá? To proto mě nechce?" Otočil se na své dva kamarády Sirius.

"Už to tak bude!" Kývl Rem na souhlas.

"Aha! Takže proto! Ale já se jen tak nevzdám!" Zvedl Sirius vítězně hlavu.

"Co?" Ozvalo se dvojhlasně.

"Ať je slepá, nebo ne, já ji dostanu!"

_________________________________

Sirius zhrzeně dosedl na židli a hodil do sebe panáka pomerančového džusu.

"Takže zase neúspěch." Konstatoval kysele James.

"Po kolikáté už?" Otočil se pak na Rema.

"Po dvacítce jsem to přestal počítat!" Ušklíbl se Remus a nasadil přemýšlivý výraz.

"Ale podle toho, že sem chodíme den co den a Sirius se pořád nevzdal.." Chvilka napětí.

"Řekl bych, že se zamiloval!" Dal důraz na poslední slovo.

Sirius sebou trhl, ale jinak nic neřekl.

"Blbost!" Zasmál se James.

"Jen ji prostě chce ulovit, je první co mu nepodlehla, nic jiného v tom není, náš casanova se prostě nemohl zamilovat!"

Sirius mlčel. Bylo by všechno v pořádku, pokud by měl James pravdu, ale….Sirius se začínal cítit zmatený. Den co den tu seděl, den co den se tu pokoušel Angelu sbalit a den co den odcházel s neúspěchem. A přesto, nebo možná právě proto kudy chodil, myslel na její blonďaté vlasy, rozkošnou tvář a oči, jenž nikdy vlastně neviděl, jelikož byly vždy schovány za černými brýlemi. Pomalu se ho začal zmocňovat pocit, že… Prudce zatřásl hlavou! Nesmysl!

"Žádná láska!" Řekl pak nahlas a Rem pokrčil rameny.

Tváří se jako by to věděl, zatracenej vševědoucí Remus!

"Hele, co kdybychom si šli domů zahrát famfrpál, tady to už mě nudí.." Navrhl James.

"Ok." Kývl Remus vzal si svou (všudypřítomnou) knížku a spolu s Jamesem se vydali k východu.

"Ty nejdeš?" Otočil se ještě ve dveřích na Siriuse.

"Ne, ale přijdu.. brzo." Kývl na ně Sirius a už jen sledoval jejich záda jak mizí v nedohlednu.

Seděl tam ještě hodinku, dokud neviděl, jak se Angela zvedá, bere do ruky svou slepeckou hůl a odchází k východu. Chvíli přemáhal pokušení jít za ní, ale dovedl si živě představit jak by to dopadlo. Určitě by ho odehnala, v horším případě by ho praštila knihou přes hlavu. Po chvíli se ale také zvedl a zamířil pryč. Šel jen chvíli než uslyšel z postranní uličky hlasy.

"Nehte mě! Udávám vás na policii!" Slyšel známy hlas a zůstal zaraženě stát.

"A koho pak bys asi tak popsala když jsi slepá jak právě narozené štěně!" Zasmál se slizký hlas.

"ÁÁÁÁÁÁ!"

Teprve tenhle křik probudil Siriuse ze snění, byl si jist že tento hlas patří Angele a že se jí zřejmě někdo pokouší okrást, nebo něco horšího..Mnohem horšího! Jeho nohy se samy rozběhly za hlasem.

Když konečně doběhl, uviděl jak Angela stojí u zdi a sápe se na ni nějakej odpornej strarej dědek. Cítil jak jím prostupuje zlost, jak ho naplňuje, dřív, než si to kdo stačil uvědomit, dřív než si ho stačil dědek všimnout ho jedním máchnutím uvedl do bezvědomí. Zůstal zaraženě stát, když si uvědomil že malá kapka jeho já chtěla, aby použil zakázanou kletbu. Kletbu smrti.

"Kdo je tam?" Uvedl ho do reality Angelin hlas.

"Já, šel jsem kolem a slyšel jsem to…" Řekl Sirius a přispěchal Angele na pomoc.

Všiml si že na sobě nemá brýle a tak se poprvé mohl pokochat nádherou jejích očí. Očí barvy nebe před bouřkou. Tak nádherně temně modré oči Sirius ještě neviděl. Jako ve snu se sehl a podal jí brýle, které si okamžitě nasadila. Zamrzelo ho to, ale nedal na sobě nic znát, jen se znovu sehl, tentokrát pro slepeckou hůl.

"Děkuji." Uslyšel tichý a melodický hlas.

"Děkuji ti moc, nebýt tebe byla bych.." Její tvář se zkroutila odporem a zděšením.

Podal jí hůl a usmál se i když to nemohla vidět.

"Já to musel udělat, nesnesl bych pomyšlení že by tě, že by tě…Měl jsem chuť ho zabít!" Přiznal svou slabost.

"Proč?" Angela znovu ztišila hlas.

"To proto, proto že tě…." Kousl se do rtu.

"Řekni to, řekni to!" Naléhala Angela tiše.

"Já, já…"

"Řekni to!" Angelin hlas byl výhružný.

"Já tě miluju, krucinál!" Uniklo Siriusovi ze rtů a dřív než mohl začít panikařit, přerušil ho Angelina otázka.

"Nevadí ti že jsem slepá?!" Zeptala se pochybovačně.

"Ne! Pokud jsi slepá, pak já budu tvé oči, pak tě budu vést, jé tě totiž milu.." Než stačil Sirius větu dokončit, přitiskly se k jeho rtům ty její.

Chutnaly slaně, po slzách štěstí které Angele padaly z nevidomých očí.

"Taky tě miluju!" Zašeptala mezi polibky.

____________________________

"Tý jo, měls pravdu Reme, on se fakticky zabouch!" Přikývl udiveně James a podíval se obdivně na Rema.

"Já mám vždycky pravdu!" Zašklebil se Rem a snažil se ignorovat to, že se právě vznáší na koštěti 30 metrů nad líbající se dvojicí.

"Ale že jsem ho k tomu přiznání museli donutit zrovna takto…" Kousl se pak James provinile do rtu.

"Jestli to zjistí.." Dodal pak.

"No, asi to zjistí. Za chvíli totiž přestane účinkovat mnoholičný lektvar a Petr bude zas vypadat jako Petr a Sirius nás oba za.."

"KLUCI!!!!!!!!!!!!!!!!!!" Vyrušil je z konverzace nad míru nasraný hlas pod nimi.

"Oou." Zabědoval Remus.

"Mizíme!" Zavelel James.

Info

Sun, 16 Aug 2009 11:14:28 +0200

Info

Mám tady pro vás jen rychlé info-

1) Bohužel teď nemám na psaní čas, takže se omlouvám že nic nepřibylo

2) Ovšem slibuji, že nejpozději ve středu tu budete mít jednorázovku

3) A hned potom čekjete Pouto!!

4) Mé milé SB, promiňte že nepíši komentře, ale mám teď čas všechno spíš jen proleťět, až bude čas, doženu to :D

5) Promiňte za chyby!!!!

Druhá šance-4) kapitola

Tue, 11 Aug 2009 17:41:38 +0200

Tak, tady máte 4 kapitolu, já vím, říkala jsem že bude kolem 5 a už je skoro 6, ale taťka dostal nepochopitelnou chuť zajít na nákup a naplnit naši už tak přeplněnou ledničku! Co dodat? Snad jen pěkné počteníčko!

PS-Kapitolku věnuji Wladce za její grafickou pomoc! Jsem ti moc vděčná!

4) Mrkev, Remus a báseň

"Takhle Siriusi?" Prohodila Carmen k Siriusovi, který právě loupal brambory.

Camren by nikdy nevěřila, jak je ve skutečnosti namáhavé a těžké ostrouhat pár pitomých mrkví na jeden mrkvový salát. Aspoň že její "skvělé" kuchyňské umění neviděla paní Potterová, to už by se asi hanbou propadla. Paní Potterová ale naštěstí byla právě na nákupu a tak zbyla prozatím v kuchyni jen Carmen a kluci-Sirius a James. A k Carmeniné velké ostudě to klukům šlo o 100 procent lépe než jí. Pitomá mrkev!

"Jo, tak nějak." Odvětil Sirius na její otázku a právě oloupanou bramboru hodil do hrnce.

Carmen tedy vzala mrkev do ruky znova, zatlačila s ní na struhadlo a…A mrkev jí vyletěla nekontrolovatelně z ruky směr Siriusovo oko. Naštěstí měl ale Sirius dobré reflexy, takže se mu mrkve podařilo zachytit dřív, než z něho byl Kyklop. Carmen se s provinilým výrazem na tváři otočila na Siriuse.

"Tak to se my trochu nepovedlo.." Konstatovala.

"Myslíš?" Zacukalo Siriusovi v obočí.

"Tohle je už pátá mrkev, která se mě pokoušela zabít, chystáš se snad na mrkvový atentát?" Procedil pak kysele mezi zuby a Carmen vyletěly koutky při slově mrkvový atentát vzhůru.

"Ne, to fakt nechystám." Ubezpečila ho.

"Tak na." Podal jí Sirius mrkev.

"A ještě jednou bude ta mrkve pár centimetrů od mého obličej, ocitne se záhy jen pár centimetrů od tvého zadku!" Pohrozil Sirius s bramborou v ruce.

"Ty seš tele!" Reágoval na celou příhodu James.

"Já ti to ukážu." A než se Carmen nadála, tiskl se svým tělem na její a naváděl její ruce co mají dělat se struhadlem a s mrkví.

Carmen na chvíli stuhla-jak je to naposledy dlouho co se na ní někdo takhle tisknul? Naposledy Regulus. Carmen totiž nikdy nepařila k těm osudovým ženám, vysílajícím k mužům toužebné pohledy. Do Reguluse vlastně ani nikdy jindy neměla rande, ani polibek, ani dotyk..A pak za jednu jedinou noc to celé dohnala. Regulus byl její první. Ale ona s ním šla z….Z čeho, s lásky? Možná.

Zčervenala když si uvědomila, na co vlastně myslí, když ji Jamesovy ruce ukazují co a jak. I když už si byla jistá, že by to zvládla sama, James byl u ní pořád a ji ani nenapadlo, aby proti tomu něco udělala.

"Carmen?" Zeptal se Sirius mezitím co je po očku sledoval.

"Hm?"

"James mi říkal o té básničce pro Lily."

Jako by tahle Siriusova věta na Jamese působila jako budíček. Okamžitě, až příliš rychle se od Carmen odtrhl-ta se zakolísala, ale rovnováhu udržela- a vrátil se k naklepávání řízků.

"A?" Zeptala se Carmen a bez nejmenšího znaku vykolejení na Siriuse upřela své modrozelené oči.

"Myslím, že je to dobrý nápad." Zamumlal Sirius, ale než-li mu Carmen stačila odpovědět, práskly domovní dveře.

"Jsem doma!" Ozvalo se z chodby veselé zvolání paní Potterové.

"Jak jste na tom s vařením?" Vplula do kuchyně a položila 2 plné nákupní tašky do rohu.

"Skvěle." Odvětil kysele Sirius.

"Ale copak, Siriusku?" Optala se paní Potterová se smíchem mezitím co Siriuse objala kolem ramen.

A Carmen náhle ucítila zvláštní bodnutí u srdce. Dřív nechápala, jak by se někdo čistokrevný mohl vzdát své krve, svého původu-ona to udělala pro dítě. A najednou začala chápat proč tu udělal Sirius. Pro novou rodinu.. Uvědomila si trpce. Protože to, v čem jsme vychováni my, to není rodina. Prolétlo jí hlavou poznání.

"Ále, Carmen se nás tady pokouší vyvraždit mrkví." Odvětil Sirius a pokusil se paní Potterové vykroutit-na tváři úsměv.

Paní Potterová se zachichotala.

"Moc ti to nejde, co?" Položila pak Carmen ruku na rameno.

"Ne." Přiznala Carmen a na důkaz svých slov si mrkve nenávistně přeměřila.

"Můžu se tě na něco zeptat, Carmen?" Zeptala se po chvíli a ruku z jejího ramene opatrně sundala.

"Jistě." Odvětila Carmen a znovu mrkev přitlačila na struhadlo.

"Vy dívky, myslím tím čistokrevné, když se neučíte vařit, ani pomáhat v domácnosti, čemu se pak v
rodině učíte?" Zeptala se mezím co se sklonila a začala z tašek vybalovat jídlo.

Sirius si všiml, že tahle otázka Carmen zaskočila. Viděl v jejím obličeji nepatrnou vrásku, jak se snaží přijít na odpověď, která by byla dostatečně jednoduchá, aby ji paní Potterová pochopila. Vždyť jim to do hlavy vtloukali celých 17 let, jak by to mohla paní Potterové popsat v jediné větě? Rozhodl se jí pomoct.

"Skoro to samé co u chlapců, hlavně etiketu, správné chování, pohrdání vším co není na jejich úrovni…" Řekl proto, ale v jeho obličeji nebyla ani stopa po sarkasmu, to co říkal, byla pravda-v kostce.

"Jak to víš?" Zeptala se paní Potterová překvapeně.

"Mami, přece víš, že má Sirius 2 sestřenky." Připomněl jí James.

"A taky jsem s nimi, strávil dost času, s Bellou a Cissou." Dodal Sirius.

"Já taky.." Dodala sotva slyšitelně Carmen.

Bello…ty…promiň…

____________________

"Jsem hotová!" Prohlásila Carmen a s povzdechem se sesunula na židli.

"Jak může obyčejné vaření takhle vyčerpat?" Obrátila se na Jamese který se právě se skleničkou pomerančového džusu sklátil naproti ní.

"Nevím, ale jsem rád že už je hotovo." Pokrčil James rameny a s chutí do sebe vylil půlku pomerančového džusu.

"Chceš?" Přistrčil jí pak sklenku k ústům.

Mám se napít z jeho sklenky?

Podivila se Carmen. U nich doma by za to byla potrestaná. Každý má svou sklenku kterou musí držet za stopku a blablabala.. Uslyšela v hlavě protivný hlas své milované matky. A možná právě proto se pro sklenku natáhla, přiložila k ústům a začala pít.

"Hele, dej mi taky." Ohnal se po ní Sirius když dosedl na židli vedle Jamese,

"Mám žízeň jak vlk!" Prohlásil, sklenku jí vytrhl a sám se napil.

"Říká se hlad jako vlk." Zakoulel James očima.

"To je jedno, hlavní je že máme uvařeno, prostřeno a máma teď dolaďuje poslední chybičky!" Prohlásil Sirius a přistrčil ke mně už prázdnou sklínku.

Hodiny na zdi zabimbali půl 1.

"A Remus by tu měl být za pár…."

"Crrrrrrrr!" Přerušil Jamese zvuk zvonku.

"Právě teď!" Dokončil ze něho Sirius a spolu s Jamesem vstal, aby došel otevřít.

V půlce cesty ke dveřím se ale oba zadrhli a výmluvně se na Carmen zadívali. Ta jen pozdvihla obočí. Tak co zas?

"Jen jsme ti chtěli říct, že to o tobě a tvém dítěti a tak…" James se odmlčel.

"James chtěl říct, že už jsme to všechno napsali Remusovi v dopise, víš abys to nemusela zase

všechno vysvětlovat, určitě ti to není příjemný." Zadíval se na mě Sirius pátravým pohledem.

"Jasně, je to tak lepší, ale byla bych ráda, kdyby se to už nikdo jiný nedozvěděl.." Pokrčila Carmen rameny.

"Ok, ale pochop, Remusovi jsem to museli říct, vždyť je to takovej náš vlč.." Dal se Sirius do vysvětlovaní.

"Au! Bratr." Dokončil větu až po rázném Jamesově kopanci, na který rágovala Carmen tázavým pohledem, ale James a Sirius si dali práci, aby se mu vyhnuli.

"Crrrrrrr!" Ozval se zvonek znova.

"Tak zajde už někdo otevřít?" Zavolala Jamesova mamka z kuchyni.

"Už jdem!" Zaječeli James se Siriusem dvojhlasně a rozběhli se ke dveřím.

Za chvíli se ozvaly zvuky bouřlivého přivítání. Carmen dál seděla nehnutě na židli a poslouchala Siriusův a Jamesův hlas a pak jeden, který neznala. Byl o poznání jemnější než Siriusův a Jamesův. Remus…Pomyslela si Carmen a postavila se,a by se mohla seznámit. Ale měla jisté obavy. Nebude se na mě dívat skrz prsty, příjme mě tak dobře jako James? Zatřásla hlavou aby obavy vypudila a otočila se k nově přicházejícímu hostovi.

"Ahoj, ty budeš Carmen, že? Kluci mi o tobě hodně psali!" Usmál se na ni Remus když došel až k ní a podal jí ruku.

Carmen si ho prohlédla. Byl jen o pár centimetrů větší jak ona. Na sobě měl modré, pohodlně vyhlížející triko a vytahané džíny. I přesto všechno ovšem bylo vidět, že jeho postava je svalnatější, než třeba Jamesova. Vzhlédla a podívala se mu do očí barvy tekutého karamelu. V
očích se zračilo dobro a klid, ale také unavenost a byly tam i stopy bolesti. Jeho obličej měl téměř dívčí rysy, ovšem drobné ranky na jeho tváři jako by obličeji vynahrazovali ostřejší rysy. Všimla si, že od spánku až k oku se mu táhne rudá čára, která byla ještě čerstvá, ne straší než 4 dny. Zakýval hlavou aby si z obličeje odhodil pramen medových vlasů se zlatými odlesky.

"Ahoj a ty Remus, že? Taky mi o tobě hodně říkali." Pokusila se Carmen usmát přirozeným úsměvem.

"Doufám, že jen to dobré." Podotkl Remus se smíchem a opatrně její ruku pustil.

"Jasně že jen to dobré, co jiného od prefekta." Zasmál se Sirius a objal Remuse kolem ramen.

"Kuš, čokle!" Zašklebil se na něho Remus.

"Hele, paroháči, dívej jak mi říká!" Zavrněl smutným hlasem Sirius na Jamese.

"Já ti dám paroháče!" Zasmál se James a jak Remusovi tak Siriusovi rozcuchal vlasy.

Carmen měla podezření, že ty svoje si už víc rozcuchat ani nemohl.

"Hele hoši, nehte toho a pojďte jíst, udělala jsem tvé oblíbené jídlo Reme, řízky!" Zavolala na

kluky Carmenina máma.

"Řízky!" Zaslintal Sirius a vyrazil vpřed.

"Hej, ty jsou taky pro mě!" Postěžoval si Remus a rychlostí blesku vyrazil za ním.

James se rozesmál a rozběhl se za nimi. Ve dveřích kuchyně se ale otočil na stále stojící Carmen.

"Pohni, nebo nám to všechno sní!" Upozornil jí, rozběhl se znova k ní, chytl jí za ruku a vyrazil

směr kuchyně.

"ŘÍZKY!" Zaječel přitom bojovně.

____________________

"Co tohle." Navrhla Carmen.

"Miluji tvé vlasy jako plameny

chtěl bych být tvými rameny"

"To je dobrý!" Pochválil ji James a hned si to zapsal.

Právě se mačkali v obyváku na gauči-Carmen, Sirius, James a Remus, břicho plné řízků, bramborové kaše a mrkvového salátu a Carmen plnila svůj slib a pomoci s básničkou. Prvně jí to moc nešlo, ale Jamesův nábožný pohled a hltání každého slova ji ujistilo, že i když je báseň spíš průměrná, je to to nejelpší co kdy četl. Jestli vůbec někdy někdo z nich něco četl…

"Rozhodně je to lepší než Siriusovo-dej si chlupy na stranu, ať se ti tam dostanu!" Ujistil ji Remus a Sirius uraženě nafoukl tváře.

"Takže co zatím máme? Jamesi, přečti to!" Pobídnul pak Jamese Remus.

"Lily miluji tě víc než sebe,

jsi mé průzračné nebe!

Miluji tvé oči kočky

tvou pleť jak tančící sněhové vločky!

Miluji tvé vlasy jako plameny,

chtěl bych být tvými rameny!"

"Zní to dobře!" Usmál se Sirius.

"Jo." Souhlasila Carmen.

"Teď tam ještě napiš tvůj oddaně milující James a je to!" Dodala a usmála se.

"Jsi skvělá!" Vyskočil James, shýbl se k Carmen a objal mne.

"Jo, jsi hotový básník, mohla by ses tím živit!" Poplácal ji Remus po rameni.

"Jo, mohla bys psát holkám který bych chtěl sbalit!" Zapřemýšlel nahlas Sirius.

"Na to by jí jeden život nestačil!" Zasmál se James a Remus se přidal.

Sirius uraženě nafoukl tváře, ale pak se taky rozesmál. I Carmen se na tváři usídlil úsměv. Tak takový je to pocit, mít bratry…